Němčina bývá po angličtině další častou volbou, když se rozhodujeme, jaký cizí jazyk se učit. Německo a Rakousko je náš soused, máme hodně společného v kultuře i v dějinách, dokonce i kuchyně se trochu podobá.
Německo je sice po staletí naším velkým sousedem, ale nedá se říct, že by to bylo vždycky harmonické soužití. Starší lidé si ještě pamatují druhou světovou válku, ti mladší ji znají z filmů a knih a hrůzy, které se tehdy děly a které se Němcům kladly za vinu. Přitom samozřejmě ne všichni byli zlými okupanty, v Čechách žila spousta lidí, kteří sice byli původem Němci, ale přitom se chovali normálně: pracovali, starali se o děti, snažili se žít nejlépe, jak uměli. Nicméně averze vůči Němcům a němčině v Češích byla a možná že pořád ještě je.
Němčina se píše latinkou, stejně jako čeština, některé hlásky nebo dvouhlásky se ale čtou jinak.
Mluvnice němčiny není příliš jednoduchá, němčina navíc často spojuje slova dohromady a vznikají tak slova docela dost dlouhá.
V češtině se vyskytuje spousta slov, která z němčiny pochází, ale většinou už u nás zdomácněla tak, že už je ani jako cizí nevnímáme. Třeba flaška, flek, ksicht, kýbl nebo špunt.
